toto jsou soukromé stránky karlíka a jity

Toto jsou naše vzpomínky z naší "dovolené na dovolené", abych to vysvětlila : na dovolené na Novém Zélandě jsme ještě zaskočili na malý výletek do Austrošky.

49) na skok do ozzákova - část 1/3 ze Sydney do Canberry
No jo je to tak. Při cestování po jihu a návratu zpět na sad se tu nic pořádně neděje. Trhá se jen tak málo, že více projíme a utratíme a unudíme se. Tak jsme se rozhodli než se začne hodně trhat a snad i vydělávat odjedem prozkoumat Ozzákov. Tu Kiwáci nazývají sousední Australany Aussie (Ozi).
Plánujeme podle itineráře, který pro nás sestavila Lada, než odjela do Česka. Výhoda bydlení pod střechou mezi traktůrkama u Jeffíků je - dobrý přístup na internet. Sice musíme do domu, ale zvládli jsme stáhnout si mapu do telefonní navigace, objednání a zaplacení letenek a zaplacení dlouhodobého parkování v Auckladnu. Ještě jsem chtěl zaobjednat a zaplatit půjčení auta v Sydney, ale už jsem si řekl, že by toho bylo moc a tak jsem to neudělal. Možná to byla chyba, bo na konec cena byla jakási moc vysoká (vyšší, než jsem viděl na netu). Plánování, vybírání a zjišťování nebylo jednoduché, ale na konec s mírným brněním jsme zaplatili a vyrazili. S pro nás příjemným pocitem, že tu prší a tak na nás práce čekájsme odletěli a doletěli až do Sydney.
Z Aucklandu do Sydney je to 2700 km a 3 hodiny letu, ale jen jedna hodina trvání na hodinkách (bo jsme zvládli přeletět dvě časové pásma). Přílet ráno v 8:30, formality proběhly fajn a tak stojíme u přepážek na půjčení auta. Měl jsem vybranou corollu 1.8 VVT, není tu třeba rozumět, jen stačí mít prachy. Jdeme k autu s tím, že máme bílý sedan se značkou YCT 613 a ejhle někdo neumí poznat rozdíl mezi sedanem a hatchbackem. Tak nakonec máme auto typu marcelka a ne maměna micina. Asi jsem se měl hádat, bo auto s kufrem je trochu delší a tak bych mohl mít při spaní i natažené nohy. Technik, ale říkal, že je to stejně dlouhé (uvěřil jsem mu). Nasedáme, startujem neslyšný motor, bloudíme po parkovišti půjčovny, přigumičkovávám telefon na výdech ventilace, čekáme na naskočení navigace a vyrážíme na ozzáky, klokany, koalice a vombaťáky.
Bíle malé hatchback akceleruje nějak moc. Nejsu na to zvyklé, tak to máme s vlněním jak v Cookově průlivu :-). První zastávka je v Sydney na místním trhu - spíš turecké bazar Paddy´s market. Jdeme obhlídnout suvenýry, dokud máme prachy. Tady hladoví zjišťujeme, že tu nefunguje ani jedna moje visa karta a Jitěna EFPOST taky ne ( ne tak jak to známe v kiwákově). NO tak to je teda průser, umřeme tu hlady a dojedem jen tak daleko, co máme naplněnou nádrž auta, co teď? Naštěstí se daří vybrat z bankomatu a i v budoucnu zjišťuju, že musím volit jiné tlačítko pro typ karty. A jelikož jsme v čínské čtvrti, dáváme z hladovýho okna uzeného pašíka z nudlama. Takové nudle od asiatů jsme ještě nejedli. Paráda. Z marketu na Sydneyskou atrakci. Parkujeme v parku vedle. Platíme hodinu na parkování a utíkáme fotit. Stavba opery obrovská, do foťáku se nevleze. Střecha není z pechu, jak jsem myslel, ale z kachliček a stavba jako taková mi připadne zbytečně snobsky velká a nevyužitelná a megalomanská. Jen proto, aby bylo co fotit? Přiznávám, nebyli jsem uvnitř a tak nemohu kvalitně zhodnotit takovou stavbu, ale pouze pro operu a divadlo nebo kino je to divné. A jak probíhala stavba, že ji ani nedokončil původní architekt? Toš je to tu jak všechny stavby. Z počátku nádherné návrhy a pak dostavby tak, aby to bylo dostavené nějak, protože došly peníze v rozpočtu. Prý původní návrh je takový, že stavba je rozložitelná koule. Je to možné. Tvar kulových výsečí tam je. Asi je to fut lepší, jak železniční depo, které stálo na místě opery dřív. Vše jen můj názor.
Most – Harbour bridge je něco jiného. Od opery je vidět pěkně celé. Konstrukce jak hovado. Ještě se sem vrátíme. Utíkáme k autu, parkování drahé a už jsme po limitu. Fičíme na západ směr - Blue moutains. Modré hory, mordý opar prý tvoří výpary z eukalyptových stromů. Největší problém nám činí koupit malou butan bombičku pro vařič a najít nějakou sámošku. Nakonec jsme se museli zeptat. Ale bombici tu snad nikdo nepoužívajía ani v obchodech, kde na zélandu jsou neví o čem mluvím. Furt mi cpou velkou propanbutanovou bombu. Blázniví ozáci. Nebo má angličtina je bláznivě česká? Jedeme a už je tma. Jeffík říkal, že nemáme jezdit za tmy, kvůli skákačům a jiném zvířatům. Toš stavíme u jednoho infocentra a přeskládáváme auto. Lezu si hlavou do kufru a do spacáku, spíme.
Ráno zjišťujeme, že se tu asi spát nemělo, ale co už? Nic jdeme vařit snídani na místním grilu. Trvalo to dlouho a vejce se v hrncu postaveném na horké elektricky ohřívané plotně uvařila i ten čaj se nějak vyluhoval. Jdeme na informace do Íčka a pak do místního malého outdoorového kšeftu na bombičku. No byla snad poslední za 12 dolarů. Mě málem švihlo. Za tyto prachy jsme vařili při cestování na Zélandu 2 měsíce na dvouplotýnkovém vařiču. Cenami zde jsme zaskočení. Je tu nějak draho, ale benzín je tu levnější než nafta. No divné.
Z informacemi a radami těch, co tu už byli, jedeme dál na západ. Řidiči mi zde připadnou blbí. Mají všeci krásné nové velké vozy, ale neumí s nimi jezdit. Cizák se tu pozná. Jede rychle, někdy i ofenzivně. Místňák divně. Když jedete po čtyřproudovce, na které je omezená rychlost na 80 a je nazývána Great western highway, tak se musíte smát. Nadávám, jak se po té cestě jede pomalu. Jeden řidič vydržel jet v pravém předjížděcím pruhu tak dlouho, až ho všeci objeli z leva. Furt jen 80sátkou. Pěkná pruda. Furt jsem jel na neutrál, mají to tu nějak z kopca. Průměrná spotřeba začala klesat ( na počátku byla 8.8 na 100).
Modré hory jsou tvořeny kaňony, asi jak někdy ustupovalo moře, bo nevěřím, že by to udělaly řeky. Krásně asutralsky vybarvené. Tak na lehko jen s tím, co jsme si sem přivezli (s tím, že žádné velké túry dělat nebudem) jdeme na procházku. Vybíráme: wentworth falls - national pass
Jedna cesta měla být 5 hodin, tak na to nemáme čas. Kousek se podívat můžem a nakonec z 5ti hodin bylo jen 2,5 no ještě divnější, jak na Zélandu. Jsme rádi, že jsme se toho nezalekli a prošli celou túru. Krásně ve stěně kaňonu z hora jsme prošli pod vodopád. Cesta byla vytvořena v r. 1908 pro turisty a návštěvníky. Na parkovišťátku mi Jita kupuje zmrzku, od pojízdného zmrzlináře a večer ještě stíháme navštívit div nazývaný 3 sestry. Jsou to 3 pískovcové skalní útvary ve městečku Katoomba. Krásné barvy při západu slunce. Popojíždíme tmou a úzkou klikatou silnicou do jakéhosi free kempoviště. Tam se motám a opírám práh auta o jakési kámen pří couvání. Tak rozčileni a dojati z krásného dne usínáme kdesi v divočině.
Ráno nás čeká dědina nebo městečko Blackheats a Grand Caňon. Na vyhlídce do kaňonu snídáme, vaříme čajíček. Je krásné být někde brzo ráno, bo tam nikdo není. Popojíždíme na začátek tur.cesty. Je to taková smyčka do kaňonu dolů a pak nahoru. Trošku mi to připadlo, jako cesta do pravěku. Kolem potoku, který pak mizí mezi skalami a pak sestupíte na dno zas k potoku a nahoru k autu.
Klokani, koaly a jíní zatím nikde, nebo jen 2D na značkách nebo 3D nafouklí u silnic.
Je odpoledne a před námi dlouhá pomalá cesta do Canberry. Jedem kousek zpět na Sydny a pak se stáčíme na okresky k jihu. Cesta je rozbitá jak v česku a po okresce se dá s malým autem smažit aji 120. Auto jede dobře. To náš Kajak je líná lemra, ale zas nás všude dovezl a bydlení je v něm 1000x lepší než v tomto. Koupili jsme si prárečky na gril a chcem po cestě potkat místo, kde si je uděláme. Jedem, jedem, jedem, jedem holt austroška, všude je daleko a čas tu plyne taky nějak jinak. Potkáváme hodně odpočívadel, ale žádné dle představ. Nakonec poslední možnost a potkáváme 3 hvězdičkové se záchodem, světlem a el. Grilem (plotnou). Vyrábíme grilované párečky, vajíčko, čajíček. S jiříkovým nožem si vystačím a netřeba jiné nářadí, očištění grilu, otáčení a grilování a naporcování. Vše jedním nožem po návratu ho budu muset zas naostřit. Večer si pouštíme filmeček s prostorovým ozvučením vozu. Máme sebou celé Kajáčkovo elektrické srdce a českou roztrojku, tak si nabíjíme po cestě a vybíjíme mimo cestu. Parádní to věc - měnič napětí s českým zlodejem. Vyčkali jsme tmy až se všechno kolem uklidnilo. Vlezli jsme si nohama do kufru a spíme, já natažené s hlavou mezi předníma sedačkami na podpěrce na ruku. Jde to.
Ráno přesun do roztahaného hlavního města Canberra. Město postavené uměle, aby se Melbourne a Sydney nehádali o to, kdo bude šéfovat Austrálii. Opět placené parkování, prohrávám a nechávám se nachystat na patrovou garáž , ze které se nedá odjet bez zaplacení. Jdem se podívat na místní umělé jezero. V tomto městě není nic extra zajímavého a hlavně všude je daleko. Tak jdem zpět pro auto a alespoň jsme si objeli budovu parlamentu. Ta je zapuštěná do kopce a má zajímavý držák australské vlajky. Odtud se vydáváme na výhled na město z čeveného kopce a pak do státní mincovny. Exkurze zadara. Pěkná firmička. Taková lisovna. Razí se tu všechny australské mince a medajle (aji ty olympijské). Viděli jsme vše sice za sklem, obrobnu raznic, lisy na speciální edice a pak lisovnu na normální mince. Roboti jsou naprogramovaní na dělání představení, tak mávají na návštěvníky.


další foto na
http://tatrosaci.rajce.idnes.cz/
koukněte :-)