toto jsou soukromé stránky karlíka a jity

49) na skok do ozzákova - část 2/3 np. Kožušisko – Melbourne - great ocean road
Zas je kolem poledne a my vyrážíme dále na jihozápad do parku kolem nejvyšší hory Austrálie
Mt. Kosciuszko - nazývám Kožušisko (myslím, že to byl Lukášův vynález).
Cesta je opět dlouhá kolem pastvin v podzimních barvách. Dojezd přes informační centrum až po bránu, jak na celnici, kde po zaplacení můžete zůstat 24 hodin. V parku si můžete dělat skoro, co chcete. Toš jsme si našli kempovací místo na takovém plácku a udělali ohýnek. V okolí nikdo, pohoda povařili jsme vodu na čajík s mlíčkem a na papu klasická čínská polévka. Filmek od Milana a Zuzky, co bydlí a pracují pro Jeffa jako my. A spaní v kufru. Má se zhoršit počasí, tak uvidíme, co nás čeká na druhé den při výstupu na Kožušisko. Ráno je chladno, jedem na start túry. Po cestě potkáváme první živé klokany. Je ráno a tak je rušíme při snídaní. Když si s nima chcu zaklokat, tak mizí v dáli v trávě. Cestou jsme minuli lyžařská střediska. Už je zde pohyb - asi příprava na sezonu. Začínáme se ztrácet v mlze. Startovní počasí je nehostinné. Oblékáme vše, co máme. Já Jirkovu kvalitní goráčovou bundu, Jita svoju novou. Před námi vyrazily nějaké baby a už tu stálo další auto. Takže jsme tu zatím 3 skupiny. Jdeme po cestě široké jak polňačka, autem by se sem dalo pěkně dojet. Je to jak cesta na Praděd, žádné extrémní převýšení. Začíná mrholit a v polovině cesty 4.5 km začíná pršet. V rámci šetření jsme si nevzali žádné nepromoky, ale jdem dál. Baby vypadaly dobře vybaveně, ale vzdávají v dešti a otáčejí se přejíc nám good luck. Za polovinou cesty je krásná kamenná chatička, kde se schováváme před větrem. Už tolik nemrholí. Zde potkáváme poslední skupinu. Páreček taky vybaven jak na hory. Toš chvilu jsme počkali, pojedli svačinu a pokračovali. Jitě se nechtělo, bo jsme měli mokrý gatě, toš se převlikla a já ji ještě pučil kraťase a dál. Počasí se furt honilo. U další křižovatky se spojovaly 3 cesty - velký okruh, naša cesta a mastňácká od lanovky 5km naša 9 km a nejdelší 11. Z mastňácké cesty přicházeli japončíci, ještě hůř vybaveni jako my. Těm muselo být krásně teplo na lanovce :-). Kolem sněhových fleků dobýváme vrchol Mt.Kožušisko. Hezká pětimetrová panoramatka. Nazváno podle polského objevitele v 19. století. Vracíme se spěšně k autu. Počasí se vylepšuje a vylepšuje. Rozvěšujeme mokré věci v autě, peru topení na plno a jedéém na jih do Melbourne.
Cestou to berem zadem. A tak furt z kopca do kopca klikatica. A sem tam ozzácké řidič :-). Vyjeli jsme z hor, mezitím ještě navštívili jednu elektrárnu, která byla dopovaná 6ti velkými troubami vody z horských potoků a řek. Ráno start a dlouhá cesta do Melbourne. Vždycky jsem se na někoho pověsil a šetřil za ním palivo, tak jsem vydržel za dvěma autama vždy tak 150 km. S posledním jsme se rozloučili na předměstí, zamávali jsme si a my jeli na pláž ven čtvrti Kilda, kde jsme chtěli zaparkovat a vydat se do centra pěšky.
Navigace nás provedla až tam, kam jsme chtěli i zadarmové parkování našli. Ťapem kolem pláže s množstvím kajtařů, krásné podívání jak jim to na tom prkně jezdí, do centra. Jita nastudovala, že tam je okružní tramvaj zarada a pak bývalá věznice. Po cestě si kupujem rybu s hranolkama. Nic moc na Zélandě nám chutnají víc. Došli jsme až do centra. Tu se nedá tolik hovořit o centru, bo tu není žádné náměstí. Většina měst zde vznikala uměle z návrhu architektů, rozvinutím třeba malého přístavu. Proto ulice bývají pravidelně rovné a na ně kolmo jiné ulice. Narazili jsme na tramvajovou linku, ale zjistili jsme, že na Good Friday - velký pátek nejezdí: „Sakra“ a tzn. i věznica bude zavřená. Toš se touláme pravoúhlými ulicemi a jsme mírně rozladěni. Chvílemi jsem naštvaný. Máme túru po městě, noženky už uťapkané. Došli jsme se prodívat i na tu věznici. Ano zavřená. Neveliká budova na na bývalém popravišti a dvoře je teď umělý trávník a borci tam hrajó fotbálek. Toto celé tu dokola té věznice jak jsem pochopil je komplex nějaké školy s kolejemi. Takže je tam živo. Zahrál bych si. Začíná se šeřit a jdeme zpět k autu. Lidí ve městě je dost. Chvíli sedíme a koukámena kolem jdoucí - je to horší, jak ve Francii, samé cizí národnosti samá barevná pleť a samí divňousi, teda aspoň pro nás. Po příchodu zpět k řece, která potom ústí do přístavu narážíme na takovou promenádu. Hromady lidí a na klekání je tam taková ohňová šou. Asi tak šest 5m vysokých pilířů a na vrcholu blafají ohně. No hustý takhle ve městě, když k nebi stoupá ohnivá koule. Pokračujem zpět. Vytahuju navigaci a směřujem k pláži s autem. Po cestě už jsou zavřené WC, tak asi víte, co jsem jim tam někde nechal. Když musíš, tak musíš a už se to fakt nedalo vydržet. U auta jsme za tmy a odjíždíme na jihozápad.
Přes Woolong a Great ocean road na 12 apoštolů. Jedem za tmy a hledáme kam se zašít. Už jsme byli u hřbitova a na závěr oči vytlemený z té temnoty a očekávámí vkočení do jízdní dráhy skokana, zastavuje a nocujem kdesi. Až ráno zjišťujem, že jsme u kriketového hřiště. Musím říct, že domněnka, klokan na každém metru silnice v Austrálii je úplně milná. Je to jak u nás s vysokou zvěří, nikdo je nikdy nevidí, jen na velkou dálku. V noci je nebezpečí, ale není to furt. V noci na nás svítilo celou dobu skóre 0:0 a ráno při rozbřesku si přišli na hřišťovou travičku pochutnat klokiši. Bylo šero a byli daleko. Toš jen siluety. Směřujeme na cestu Great ocean road. Cesta kolem jižního pobřeží, kterou kutali vojáci příchodivší
z 2. Světové války. Nikde nebyla práce a tak uměle tyto síly zaměstnali. Po cestě jsme potkali zas jeden maják, tak jsme zastavili. Split point. Byla tam krásná pláž a spoustu sušáků. Jezdili jeden za druhým až mi připadlo, že surfing není nijak složitý, ale prkno jsem tu neměl, tak jen na čumendu. Na maják jsou zde pořádány průvodcované výpravy, tak jsme zde na pláži pod útesy lelkovali tak dlouho, až maják otevřeli. Zaplatili jsme si vstupenku a byli jsme tam ještě s jednou paní a dvěma dcerami s mámou a průvodcem. No to jsem si vždycky přál bydlet na majáku a koukat se do dálek. Rozhledna, ale někde na kopečku by se mi líbila víc na bydlení. Exkurze parádní, konečně jsem byl i na majáku. Výhledy a počasí krása. Po exkurzi jedem dál po velké pobřežní cestě, kolem krásných pláží, nahoru dolů. Ještě k jednomu majáku, ale bohužel to byla zajížďka. Nedalo se to projet durch a na maják se nedalo dojít bez zaplacení ani na útes. Toš jsme se otočili a jedem zpět a tu vidíme u kraju stát auto, koukáme a ony jsou tu koalice. Toš zastavujeme a Jita fotí. Potvory jsou vysoko ve stromech a chrní tam. Žádné hlazení. Škoda.
Začíná se měnit počasí a my jedem dál na 12 Apoštolů. Místní útesová atrakce nejsou pojmenovány jednotlivě, ale je tak nazvaná celá oblast. Vysoké pískovcové ohlodané útesy a všude hromady šikmookých turistů. Cesta sem byla nepříjemná za nějakýma zpomalovačema a za deště. Jsem z teho hodně nervózní, ale až jsem byl před nima, tak jsem spokojen. U útesů jsme na večer. Počasí bídné a světlo na fotky slabé. Už je tu tma, hledáme kam se zašít na noc. Měli jsme vyhlédnuté jedno štěrkoviště, toš tam spíme. Ráno znova na focení apoštolů. I na pláž dolů nedaleko jsme si zašli, i přesto, že tam měli zákaz. Brouzdali jsme nohama v rozdivočeném moři nebo už to byl asi Indický oceán. Pak na focení. Sluníčko se skrývá za mrakama, tak jedeme dál a zkoušíme zastavovat tam i tam.
I na jednom místě nazvaném London bridge, který spadl v 90 tém roce. Je vidět, že to tu furt pracuje a sem tam něco spadne.


další foto na
http://tatrosaci.rajce.idnes.cz/
koukněte :-)